Psychorezonance++ - úvod
Festival Fantazie 2003 Chotěboř
|
Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!
|
Psychorezonance++ - úvod Festival Fantazie 2003 Chotěboř
|
 |
Odysseus a Sirény |
Neodpustím si okřídlené úsloví, dříve velice oblíbené, zejména mezi učiteli:
Již staří Řekové... ...zaznamenali klasické příklady jevu, dnes zvaného psychorezonance.
K historii Řecka neodmyslitelně patří dvě známá díla, vztahující se k trojské válce: a . Ílias se květnatě zabývá trojskou válkou jako takovou, navazující Odysseia popisuje návrat jednoho klíčového hrdiny této války domů. Lstivý Odysseus, svými krajany zvaný lišák, sehrál totiž v Trojské válce významnější úlohu než stovky jiných reků. Řekové Troju nedobyli udatností svých válečníků, ale Odysseovou chytrostí, neboť právě on vymyslel dnes už klasickou lest, používanou u moderní techniky dodnes – trojského koně.
Jak se ale dalo čekat, bohům se tím nezavděčil. Ti, kteří přáli Trojanům, si po porážce Troje potřebovali na viníkovi jejího pádu zchladit žáhu a ti, co přáli Řekům, pro samé oslavy na lišáka Odyssea zapomněli. Návrat do rodné Ithaky se tak pro něho stal neuvěřitelně dlouhou poutí v trvání celých deseti let, přičemž přišel o všechny své kamarády, takže se nakonec vrátil sám.
 |
Sirény bývají příčinou zkázy mužů (dodnes) |
Nebudu popisovat jeho cestu celou, jen jednu jedinou příhodu.
Loď s Odysseem se dostala do krajin, kde místní obyvatelé plavce varovali před ostrovem Sirén. Žily tam podivné bytosti, napůl ženy, napůl ptáci, živící se převážně masem neopatrných námořníků. Na rozdíl od vražedné obludy Scylly, která prostě natáhla svých šest krků a šesti tlamami popadla naráz šest mužů, Sirény nepoužívaly hrubou sílu. Když ale začaly zpívat, nikdo jim neodolal. Námořníci měnili směr a pluli usilovně k tomuto ostrovu, jen aby mohli ten zpěv poslouchat. Přestali dokonce dávat pozor na útesy – a brzy pak na nich svou plavbu skončili. Ti, co přežili ztroskotání, poslouchali čarovný zpěv dál, dokud nezahynuli žízní a vysílením. Sirény se pak živily jejich mrtvolami. Není divu, že místní obyvatelé plavce varovali, ať se raději vzdálí.
Odysseus ale při těch dobře míněných radách zatoužil ten čarovný zpěv uslyšet. Neříkali mu přece jen tak liška podšitá. Samozřejmě přemýšlel, jak to udělat, aby se svými druhy neskončil jako potrava Sirén. Nebudu vás napínat, přišel na to, jinak by epopej „Odyssea“ v tomto místě skončila. Řešení bylo poměrně prosté – kdo ten vábivý zpěv neuslyší, nemůže mu podlehnout. Odysseus se proto se svými kamarády dohodl. Zalil jim uši voskem a sám se dal přivázat ke stěžni. Kamarádi měli přísně zakázáno ho odvázat, dokud nebudou z dosahu ostrova Sirén.
Pak vypluli přímo kolem obávaného ostrova, plného lidských kostí. Ale protože plavci nic neslyšeli, zrádný ostrov brzy obepluli, až se jim ztratil v dáli. Teprve pak si vytahali vosk z uší, odvázali Odyssea od stěžně a ptali se ho, co slyšel. A on jim vyprávěl, jaký to byl divukrásný, nezapomenutelný zpěv. Nebýt pevně přivázaný, byl by skočil do vody a plaval k Sirénám. Až když se kouzelný zpěv ztratil v dálce, uvědomil si, co by to znamenalo.
Zanechme Odyssea plout dál, zažil toho ještě hodně. Nás zajímá především tajemný zpěv Sirén. Co to bylo za podivuhodný jev?
Na tomto místě musím připomenout, že zpěv Sirén není výlučně záležitostí Řeků. Možná si někteří na tomto místě vzpomenete na starogermánskou vílu Lorelai. Seděla na útesu nad Rýnem a také zpívala tak tklivě a krásně, že plavci, očarovaní jejím zpěvem, naráželi se svými loděmi na útesy a hynuli. Rozdíl mezi Lorelai a Sirénami je snad jen v tom, že Sirény byly obludy, kdežto Lorelai překrásná dívka. Což ale nemusí být věrohodné. Uvažte, prosím – kdo je viděl zblízka, ten už o tom obvykle nikomu nevyprávěl.
Můžete namítnout, že pověst o Lorelai vznikla na základě pověsti o Sirénách, proto má tolik shodných detailů. Dobrá, musím vytáhnout argument silnějšího kalibru. Velice podobnou, ba co víc, skoro stejnou pověst mají Japonci. Se zpěvem krásné Iči-san to asi nebylo úplně v pořádku, když při něm nepozorní lodníci také hynuli na skalách – heršvec, obšlehli to Japonci od Germánů, Řeků, nebo naopak? Nějak se mi to nezdá! Podezřele je to podobné, ale na opačné straně světa už to nevysvětlíte opisováním. Internet tenkrát rozhodně neměli! Vypadá to spíš na stejný jev.
 |
Solovej Razbojnik |
Dalším podobným jevem může být stará ruská pověst o Slavíku loupežníkovi. Těm, kdo ji neznají, ji krátce připomenu: ruský superman bohatýr Ilja Muromec při svém putování Ruskem narazil na zlosyna zvaného Slavík loupežník (Solovej Razbojnik). Jeho lupičská technika byla zvláštní: hvízdal tak mocně, že ten zvuk nebohé oběti zabíjel. Na bohatýra Ilju byl ale krátký – jen kůň pod bohatýrem poklesl na kolena, ale souboj rozhodl Muromcův luk a šípy.
Považujete to za pouhou pověst?
Tady trochu odbočím do doby poměrně nedávné. Jeden můj známý byl za války totálně nasazený v Reichu. Měl smůlu, že se dostal do jedné německé tajné laboratoře – pro Čecha to nebylo žádné štěstí, alespoň co se týče vyhlídek na návrat. On to sice díky několika náhodám přežil, ale nevzpomínal na to v dobrém, jiní to štěstí neměli. Němci tam tenkrát vyvíjeli velice výkonné zvukové aparatury – kdo považuje reproduktory o hudebním výkonu 300W za něco úžasného, tam by nejspíš zelenal závistí. K čemu to bylo, se můj známý nikdy nedozvěděl. Fámy říkaly, že Němci chtějí klamat Rusy zvukem tankových motorů, aby hlavní síly soustředili jinde – no, kdo chce, ať tomu věří. Faktem je, že jejich reproduktory byly nesmírně silné.
Můj známý byl v té době nezkušený, naivní mladíček, takže ani v tak pochmurných vyhlídkách neztratil smysl pro recesi. Němci tenkrát Čechům říkali , asi protože vtipkovali i v koncentráku. Jednou při úklidu operátorské kabiny uviděl kráčet přes plochu před obřím reproduktorem namyšlenou německou důstojnici, esesačku. Napadlo ho postrašit ji. Nenápadně zapnul aparaturu, vytočil hlasitost naplno a když se obří elektronky nažhavily, přejel prstem přes gramofonovou jehlu. Kdo znáte staré gramofony, snad si dokážete ten strašidelný zvuk představit.
Těžko si ale představíte účinky. Když je můj známý uviděl, na okamžik strnul. Nám bez váhání přiznal, že by si to určitě rozmyslel, kdyby tušil, co se stane! Naštěstí včas poslechl pudu sebezáchovy a koukal zmizet. Měl proč!
Co to udělalo? Němka se probrala až v nemocnici, ale v kritické půlvteřině – déle to netrvalo – to na ní na cucky roztrhalo uniformu i s prádélkem, takže když k ní doběhli, ležela tam nahá. Válečná uniforma asi nebyla z kvalitní látky, ale – muselo to stát za to, když to potom Gestapo vyšetřovalo jako pokus o vraždu německé důstojnice SS! A věřte, že se pravému viníkovi svíral zadeček strachy, jak měl nahnáno. Naštěstí se Gestapo zaměřilo na německé techniky a ani ve snu je nenapadlo, že by si to dovolil český *Kuntermensch häftlink*/K - no, nepochybujte, že by si na něm smlsli, kdyby ho vyhmátli.
Ale přežil to – a proč to tady vykládám, když šlo evidentně o pouhou hrubou sílu zvuku? Potřeboval jsem to kvůli srovnání s účinky hvizdu Slavíka loupežníka. Německá aparatura měla totiž z vojenského hlediska jednu podstatnou vadu, pro kterou se nedala použít. Jak můj známý tvrdil, v okamžiku orvala v okruhu do několika set metrů listí ze stromů a trhala i běžné maskovací sítě, takže by se na skutečném bojišti prostě nedala zamaskovat.
Esesačka přitom šok přežila, takže hvizd Slavíka loupežníka musel být silnější. Přesto se v pověsti hovoří o místě jeho střetnutí s bohatýrem Iljou jako o hustém lese. Nějaké listí při tom údajně vzduchem létalo, ale bylo ho – nějak málo... Území, kde by řádil tak silný zdroj zvuku, aby zabíjel lidi, by muselo být široko daleko do posledního lístečku oholené jako les u Podkaměnnoj Tunguski po dopadu Tunguského meteoru. A to by pocestné jistě účinně varovalo.
Jediné přijatelné vysvětlení je to, které počítá s rezonančním působením. Tedy – s mnohem slabší intenzitou zvuku, než aby se projevila všeobecně destruktivně.
O rezonanci mluvíme, když něco rozkmitáme stejnou frekvencí, na jakou je to naladěné a kterou by to samo po vybuzení kmitalo. Na to potřebujeme podstatně slabší úsilí než při použití hrubé síly. Asi znáte pokus, kdy zvuk určité výšky roztrhne sklenici, ačkoliv nic jiného kolem nepoškodí.
 |
Roztržitý profesor - pokus o zničení sklenice zvukem |
 |
Roztržitý profesor - při pokusu praskaly lustry i brýle... |
Nádherná scénka je ve starším filmu „Roztržitý profesor“, kde hrdina předvádí tento jev studentům.
Postaví před sebe pohár, zčásti naplněný obarvenou vodou, vezme trumpetu – a začne troubit. První tón – a studentovi v první řadě popraskají skla v brýlích. Toho si ale v zaujetí nikdo nevšimne, dokonce ani postižený student, který se najednou dívá skrz pavučinu prasklin. Druhý tón – a od stropu místnosti se sypou střepy skleněného lustru. Někteří studenti, zejména pod lustrem, poděšeně uskakují, ale profesor, plně zaujatý pokusem, troubí dál. Mezitím si jiný učitel přímo za jeho zády chystá v digestoři chemikálie pro následující hodinu chemie. Asi tušíte, že třetí tón skončí zábleskem, rána – a digestoř i s posluchárnou je rázem plná kouře – a bez oken.
(Skleněný pohár zůstane celý.)
V tomto případě šlo o čistě mechanické rezonanční působení zvuku na neživé předměty. Rezonance ale neúčinkuje jen mechanicky, je přece principem veškeré radiotechniky – od kapesních mobilů přes televizní vysílače po obří radary. Myslíte si ale, že to tím končí?
 |
© Koláž Václav Semerád |
Vypůjčím si teď kus textu z knihy nazvané prostě – http://sw.gurroa.cz/knih/kniha.php KNIHA. Její hrdinkou je tříletá holčička, která od své podivuhodné knihy získává zvláštní schopnosti, takže se rodičům před očima zvolna mění v malou čarodějnici... Vybral jsem si kapitolu s nádherně pochmurným názvem:
Jednou z podivných existencí sídliště je podivín Houžvička. Prý býval kdysi vysokoškolským profesorem, ale nevypadá na to, v hospodě i na veřejnosti mluví zásadně jako dlaždič. Navíc si chová v paneláku dva psy. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby byli jako ostatní. Jeho šediví psi se ale brzy stali postrachem sídliště. V krátké době do krve pokousali polovinu sídlištních psů. Majitelé všech menších plemen se rychle naučili své miláčky odnášet do bezpečí, jakmile se zpoza některého rohu Šediváci vynořili. Jen majitelé větších plemen – od vlčáka výš – si nemohli stěžovat. Houžvičkovi rváči si na veliké psy netroufali, útočili jen když měli přesilu – ale ve dvojici ji většinou měli. Bohužel je naše sídliště přímo přeplněné menšími psíky pokojových velikostí – tedy snadnou kořistí pro Šediváky. Domlouvání majiteli psích rváčů mělo účinek házení hrachu na stěnu. Vyhrožovat policií? To ho vždycky rozesmálo – jak známo, naše policie není schopná chránit občany ani před zloději a lupiči, natož před psy. „Mám je na vodítku? Mám! To stačí!“ umíněně tvrdil Houžvička. „A vůbec, děte do prdele a neprovokujte, nebo je na vás pustím.“ Občas to dokonce udělal. Jednou se mu vytrhli, jindy je před hospodou – a pokaždé tekla krev. Většinou krev pokousaných a potrhaných psů, ale párkrát to odnesly i ruce majitelů, když se snažili své miláčky ochránit. Houžvička se pokaždé přišoural a psy si odvedl, ale jeho šourání bylo očividně a Houžvička byl vždycky navýsost spokojený, jak to jeho miláčci těm druhým „zase nandali“. Přivolaná policie se tím odmítla zabývat, nanejvýš sepsala protokol. Houžvička se jen chechtal. Jednou mu utekli úplně z dohledu a krátce poté záhadně zkolabovali – záhadně do chvíle, než veterinář konstatoval otravu jedem na krysy. Bohužel se mu psy podařilo zachránit k veliké Houžvičkově radosti a ke stejně velkému, ne-li většímu zklamání všech sídlištních majitelů psů. „To mi ten sráč zaplatí!“ vyhrožoval Houžvička v hospodě neznámému pachateli silácky. Pár měsíců chodil po sídlišti jako ohař a ostražitě pozoroval, zda si jeho psi někoho nezapamatovali, ale rváči zřejmě nepochopili souvislosti a na všechny se dál vrhali bez rozdílu stejně nepřátelsky. Odpoledne si Adélka hrála s ostatními dětmi na dětském hřišti. Janinka z protějšího domu si tam přinesla dárek k narozeninám – nové štěně. Rodiče ještě neměli zkušenosti s Houžvičkovými Šediváky a pověřili proto neuváženě vyvenčením nového rodinného mazlíčka dítě. Že se něco děje, jsem pochopil, až když se z dětského hřiště začalo ozývat zoufalé dětské vřískání. Skočil jsem k oknu – a zděsil se. Šediváci! Hnali se na dětské hřiště, zase se vytrhli svému majiteli! Anebo – že on je na ty děti nakonec pustil? Byli sice na společném vodítku, ale to jim nevadilo, byli zvyklí lovit ve dvou. Janinka už držela vystrašené štěně v náručí, ale byla příliš malá, aby je vyzvedla mimo jejich dosah. Normální pes, i velký rváč, zpravidla nechává štěňata na pokoji, ale Šediváci potrhali už i několik fen, což normální pes také neudělá. Byli výjimečně zkažení a bylo mi jasné, že štěně setkání s nimi nepřežije. A co hůř, odehraje se to přímo před očima vyděšených dětí. Mít v ruce zbraň, neváhal bych ji použít, ještě dokud byli Šediváci daleko od dětí. Měl jsem ale jen holé ruce a byl jsem daleko. Najednou jsem zpozoroval něco, z čeho mi úplně zatrnulo. Adélka cosi volala na své kamarády. Většina jich už dávno hledala spásu v útěku, jiní byli asi v šoku, takže se na útěk ani nedali. Jen Jaroušek se tentokrát projevil jako opravdový kamarád a rytíř. Obě děti se srdnatě postavily mezi strachem vřískající Janinku a Šediváky. Očividně chtěly to štěně chránit vlastními těly – což bylo odvážné, ale vzhledem ke rváčské povaze Šediváků skoro sebevražedné. Tohle nemůže dopadnout dobře! Jestli poteče krev, nebude to krev psů, ale – dětí! Na víc jsem nečekal. Vyrazil jsem z bytu po třech schodech, ale bylo mi jasné, že tentokrát přijdu pozdě. Musel jsem ještě oběhnout dva rohy, na hřiště sice z kuchyně vidíme, ale vchod je na opačné straně. Ale třeba ty bestie něco zdrží, snad zachráním aspoň něco. Až za druhým rohem se mi objevil výhled na skupinku dětí na hřišti. Vřískání dětí pokračovalo neztenčenou silou, ale na první pohled jsem pochopil, že se zatím nic zlého neděje. Až na druhý pohled mi došlo, že to – vůbec není v pořádku! Štěně bylo naživu a malá majitelka je tiskla k sobě, Šediváci se k němu nedostali. Plazili se nepochopitelně před Adélkou na zemi, Adélka stála nad nimi s rukama vztyčenýma nad hlavou jako pohanská kněžka – a zpívala. Podivnou jednotvárnou píseň beze slov, vzdáleně podobnou arabským náboženským písním. „Alá-allá-allálá!“ „Adélko!“ vykřikl jsem plný starostí o ni. Neodpověděla, zpívala dál – jako v transu. Nezpomalil jsem a brzy jsem byl u nich. Zblízka to bylo ještě podivnější. Psí rváči se na trávníku plazili a kňučeli – jako by je kroutila nějaká nevysvětlitelná bolest. Naštěstí jsem pochopil, co mám dělat, doběhl k bezmocným psům a popadl volný konec vodítka. „Ještě že jsi přišel, tati!“ přestala až teď Adélka zpívat a ulehčeně si vydechla. Šediváci okamžitě vyskočili a začali se zprudka sápat na bezmocné štěně a kdoví, možná i na Adélku, pokud ji rozpoznali jako příčinu svých potíží. Trhali sebou zuřivě a nebylo jednoduché je udržet, ale dospělého chlapa přece jen nepřetáhli. Dovlekl jsem je ke sloupu s rezavým posedem pro tenisového rozhodčího a uvázal za vodítko. Pochopili ale, že jsem jim překazil chystanou kratochvíli se štěnětem – a vrhli se na mě. Chystal jsem se prvního z nich nemilosrdně nakopnout – měl bych k tomu jistě právo – ale Adélka byla rychlejší. Sídlištěm se opět ozval její kvílivý zpěv. Šediváci ze náhle uprostřed skoku zarazili, padli bezmocně na zem a začali kňučet bolestí. Nebylo pochyb. Ten zpěv je skutečně – bolel. Takhle zblízka to i na mě působilo strašidelně. Rychle jsem opustil okruh, kam vodítko přivázaným psům dovolilo chňapat – a Adélka pohotově umlkla. „Prima, tati!“ řekla uznale. Opět si ulehčeně oddychla, ale pak se ode mě odvrátila a věnovala se Janince a jejímu štěněti. Bylo celé v šoku a sotva se motalo, když je vyděšená majitelka postavila na zem. „Promiň, Jani, jinak to nešlo,“ omlouvala se jí Adélka. „Neboj se, Peggina se zase vzpamatuje.“ Janinka byla očividně ráda, že se štěněti nic nestalo, ale byla také ještě vyplašená. „Neříkala jsem vám, popadněte Pegginu a utečte?“ obrátila se Adélka přísně na Jarouška. „To jsme tě tu měli nechat?“ namítal zarputile – a podle mě naprosto správně! Co by to bylo za rytíře, aby utekl před psy a nechal jim kamarádku na pospas! „Viděli jste – nic by mi neudělali,“ tvrdila Adélka. „Měli jste zdrhat.“ Vzteklý štěkot Šediváků se pořád rozléhal kolem a všem blízkým i vzdáleným psům naháněl hrůzu. To už se ale na hřiště sbíhali další rodiče, rozebírali si své ratolesti a rychle si je odváděli domů. Také Adélčina rytíře Jarouška si jeho matka odvedla. „Jsi celá, Janinko? A co Peggy?“ přiběhli i Janinčini rodiče. V první řadě se věnovali dcerce, ale té nic nebylo a nechtěla za žádnou cenu opustit štěně. „Co ste to s mejma psama prováděli, vy kurvy?“ ozval se za námi náhle hrubý hlas. Bývalý profesor Houžvička. Jak jinak! Teprve teď se přihnal, kupodivu bez obvyklého pomalého šourání. Viděl nejspíš jen závěrečnou fázi, když Adélka jeho pacifikovala svou písní, ale ani on si to nedokázal vysvětlit. Teď se hnal ke svým rváčům, kteří už zase v plné síle trhali vodítkem. „Odveďte si je,“ poradil jsem mu suše. „Na dětském hřišti nemají co dělat.“ „To zkurvený štěně taky ne – a navíc nemá náhubek,“ odsekl hulvát Houžvička, jako kdyby jeho vlkodlaci nějaký náhubek měli. „Nebezpeční jsou jen ti vaši, jak jste si je vychoval,“ pokusil jsem se ho zpražit, ale to jsem si dal! Jděte s argumenty na primitiva, byť titulovaného! Houžvička začal nadávat, že by se i písek červenal. „Nech ho, tati,“ obrátila se ke mně Adélka. „Ale kdyby na tebe skočil, zacpi si pevně uši.“ Pochopil jsem to dříve než Houžvička – ale trochu mě zamrazilo. Že by se Adélka nebála něco takového použít – i na člověka? „Jdeme domů,“ rozhodl jsem rázně. „Tady už nic nebude.“ „Anebo bude – jestli ty psy pustím!“ rýpnul si ještě Houžvička. „Udělejte to, pane Houžvičko,“ obrátila se k němu znenadání klidně Adélka. „Pusťte je na nás – a bude od nich konečně pokoj! Peggina tu už není, nic mi nezabrání zazpívat jim .“ Řekla to tak tiše, že jsme to slyšeli jen my nejbližší. Vypadalo to nesmyslně, ale řekla to tak upřímně, jako by si opravdu přála, aby Houžvička svou hrozbu splnil. Náhle jsem uvěřil – nebo spíš najisto věděl, že to Adélka smrtelně vážně myslí a Houžvička o Šediváky přijde, jestli je pustí. Netušil jsem sice jak, ale u Adélky bych se už nedivil ničemu. „Ty spratku zasraná, co se mezi nás sereš?“ okřikl ji hrubě soused. „Domů!“ zvýšil jsem trochu hlas i já – na Adélku. Opravdu, je lépe vyklidit pole bez boje, než – co by to vlastně bylo? Poškozování cizího vlastnictví – nebo dokonce ublížení na zdraví? Na hřišti zůstal jako vítěz na bitevním poli Houžvička a jeho Šediváci. Bylo to ale podivné vítězství. Bez krve to pro něho jistě nebylo ono. A to neměl tušení, jak by dopadl coby – poražený! Za nejbližším rohem jsem se ale do dcerky přísně pustil. „Adélko, co jsi to s těmi psy udělala?“ zahájil jsem výslech. „Když já... nevím, jestli to pochopíš, tati,“ vykrucovala se. „ je trošíčku složitější.“ „Jen spusť, já si to nějak přeberu!“ nedal jsem se zastavit. „Slyšel jsi, tati, někdy o psychorezonanci?“ začala opatrně. „Neslyšel... Proboha, kde jsi na to vlastně přišla?“ „V dětské encyklopedii,“ řekla Adélka. „Když budeš v drůbežárně hvízdat tón přesně sedm hertzů, vyhubíš tím všechny slepice. Ten tón slepice zabíjí. Psychorezonancí je více druhů, ale jen málo je jich tak jednoduchých jako – sedm hertzů. Na lidi působí blikání i světlem s frekvencí tří hertzů, to může u citlivějších vyvolat záchvat. Četl jsi o tom aspoň něco?“ Náhodou jsem něco takového četl. Bylo sice neuvěřitelné a absurdní, aby něco takového dokázala tříletá holčička po pouhém přečtení dětské encyklopedie, ale – Adélce jsem to věřil. „Jaká psychorezonance působí na psy?“ zeptal jsem se věcně. „Je trošku složitější,“ přiznala Adélka. „ je kombinace čtyř a půl kilohertz, tisíc osm set deset hertz a šest set šedesát šest hertz v poměru tři ku dvěma ku pěti. U kočkovitých šelem jsou nutné frekvence čtyři, to je ještě horší. Dá se to vyzpívat, funguje to, ale – hodně to unavuje. Ještě že jsi přišel včas.“ Přiznám se, zalapal jsem po dechu. Hned z několika příčin. Předně to odborné, řekl bych suché vědecké vysvětlení, které na mě to dítě právě vysypalo. Za druhé, odkud může vědět, co nejspíš zná málo lidí na světě, pokud vůbec někdo – jaká kombinace tónů udělá z divokých psích bestií bezmocné uzlíčky neschopné udržet se na nohou. Najednou jsem si byl stoprocentně jistý, že tohle v žádné encyklopedii není – už proto, že by zveřejnění takové informace znemožnilo policejní psy. Konečně za třetí – jak dokázala Adélka tu děsivou kombinaci tří frekvencí zazpívat? To bylo na tom nejpodivnější. „A kdybys to zpívat nevydržela, když to tak unavuje?“ napadlo mě náhle. To už jsme jeli výtahem domů. „Jarouškovi by snad došlo, že má chránit Janinku s Pegginou a až by byli za rohem, asi bych – no – začala bych zpívat jinak.“ „Jak?“ položil jsem ihned klíčovou otázku. „Opravdu to potřebuješ vědět, tati?“ podívala se na mě utrápeně. „Jestli to vážně potřebuješ vědět, já ti to doma napíšu. je rychlejší, ale složitější. Asi bych je... asi bych je musela zabít. Věříš mi aspoň, že jsem se jich opravdu bála?“ „Ale nemůžeš přece...“ „Ty bys mě radši viděl pokousanou?“ vyjela si na mě najednou zle. „Ale – ty bys to... ty bys to použila i na Houžvičku?“ napadlo mě náhle. „Taky,“ přikývla vážně. „Ale neměj strach, neublížila bych mu. Jen bych ho – jako jeho psy. Jen na chvilku, abychom stačili zmizet,“ dodala rychle. „Kdyby sis držel uši...“ „Ale – na tebe by to nepůsobilo?“ napadlo mě najednou. „Ani trochu,“ řekla tiše. „Mně už to vůbec nevadí... To máš tak... když někdo dlouho užívá heroin, snese pak dávku, jaká by s jiným zaručeně sekla... A já si to občas – jen tak potichu – zpívám.“ Neměl jsem na to odpověď. Ani jsem se nedivil, odkud Adélka ví o heroinu. Žena mi to pak večer nechtěla věřit, ale když jsem chtěl požádat Adélku, aby nám něco předvedla, postavila se Petruš proti. „Nechci to vidět, ani o tom slyšet,“ odmítla prudce. „Už mám těch záhad dost. Třeba to bylo úplně jinak. A vůbec, jdeme večeřet a Adélka do postele.“ |
S takovou psychorezonancí se ovšem setkáme výjimečně, většina lidí nikdy v životě. To neznamená, že se s ní nesetká vůbec. Jen její působení včas nerozpozná. Někdy vůbec ne.
Mezi lidmi odjakživa platí, že akce vzbuzuje reakci a to tím větší, čím je nápadnější. Lidé časem najdou prostředek proti všem druhům ohrožení, ale – jen když si to ohrožení uvědomí. Primitivní silou se můžete chlubit jen do chvíle, než vás někdo parádně převeze. Co ale víme o nebezpečných jevech, na první pohled neškodných? Slyšeli jste někdy o vlivu rituálního zabití černého kohouta na osobu i značně vzdálenou od místa, kde se obřad provádí? Podceňovat tyhle jevy nemusí být zdravé. Že nikde na světě nenajdete Sirény? To neznamená, že žádné nejsou. Jen nevystupují tak okatě jako kdysi. Psychorezonance je tím účinnější, čím je nenápadnější.
Primitivní, ale účinné může být i působení slov. Příkladem je známá kniha Mein Kampf. Německy neumím, český překlad na mě působil jako blábol, ale jeden originální německý výtisk jsem měl kdysi v ruce. Její původní německý majitel ji musel číst velice pečlivě, dokonce si podtrhával barevnými tužkami odstavečky. Což nebyla výjimka! Co ale přimělo nepochybně kulturní národ, jakým kdysi Němci bývali, aby těm blábolům tak fatálně podlehl? Hitler měl přece podporu, o jaké se žádnému dnešnímu politikovi nezdá! Německé ženy omdlévaly štěstím, když Vůdce na vlastní oči spatřily, při jeho projevech vypukalo frenetické nadšení a konečně – kolik Němců za svého milovaného Vůdce padlo, aniž by o něm zapochybovali?
Vysvětlení o „charismatu“ a „síle osobnosti“ je lákavé – ale zavádějící. Čím mohl ten lakýrník na své okolí působit, aby mu tak dokonale podlehlo? Že to byl vynikající řečník? Vždyť po něm zpočátku pes neštěkl!
Kdyby ale Hitler nebyl tím, kdo strhl celý národ proti zbytku světa, kdo za jeho nepopiratelným úspěchem stojí? Kdo dokázal přesvědčit miliony Němců, aby odhodili slupku civilizace a začali se chovat jako zvěř?
Zdá se, že v jeho projevech bylo cosi, co Němce patřičně zfanatizovalo. Víme, že na každém větším shromáždění stačí pár aktivních přívrženců dokonale strhnout davy, ale Němci se na jeho shromážděních chovali, jako kdyby to ani nebyli lidé. Jako kdyby je něco – ovládalo. Nějaké fluidum, či co?
Všichni dnes víme o existenci podprahového vnímání. Primitivní technika přidávání ojedinělých obrázků do filmu, kterých si člověk vědomě ani nevšimne, ale které mají vliv právě díky podvědomí, je známá již dlouho. Tak se dá do lidského podvědomí nenápadně propašovat nejen různá reklama, ale i politické názory. Ve známém Hougronově románu „Znamení psa“ ovládla planetu Sirkomu kněžská vrstva pomocí televize. Na ultimátum pak pohrozili, že všem lidem přikáží spáchat sebevraždu. Hrdina naštěstí zařídil zablokování všech televizorů na celé planetě a skončilo to tak, že sebevraždu spáchali vládcové. Obávám se, že ovládání davů pomocí televize napsal autor podle skutečnosti, a rozhodně ne podle nějaké vzdálené planety.
 |
|
Hitlerův úspěch ale nemůžeme hledat ve filmu. Ne že by se v kdejakém týdeníku neobjevoval, ale metodu podprahové reklamy tehdy používali méně než dnes a hlavně – filmový pás se dá omylem či úmyslně rozvinout a přitom se vložené snímky odhalí – také při převíjení každé odlišné políčko přímo bije do očí. Dnes je situace podstatně horší. Teletext dokazuje, co se dá do televizního signálu přimíchat – ale o tom aspoň víme. Záznam na videokazetě si ale nerozvinete jako film a málokdo má trpělivost probírat záznamy z televize po jednotlivých okénkách. Podprahová reklama je sice údajně zakázaná, ale nikdo nemá jistotu, že se nepoužívá, naopak, sám jsem ji nejednou na Nově naprosto bezpečně zjistil. Připojený obrázek obsahuje podprahové obrázky zachycené v Čechách – texty na nich jsou ale anglické, což svědčí, že nejsou českého původu. Na Čechy bez znalosti angličtiny by nepůsobily. Ale lidé, podvědomě nebo i vědomě se vyhýbající televizi, zřejmě dělají dobře. Stálo by možná za pokus uvažovat o prostředku, který by vložené reklamy buď zvýraznil, aby ztratily účinnost, nebo rovnou vyřadil. Technicky by to bylo snadné, v praxi k tomu ale – jaksi – není vůle.
Hitlerův úspěch je ale faktem, uvažujme tedy dál. Když nic nenajdeme ve filmu, neznamená to, že pro něho něco podprahového nepracovalo. Klíčem by mohly být jeho proslulé projevy. Samozřejmě ne jejich bídná logika, ale ta podprahová složka, na jeho řeč nabalená. Jedno je téměř jisté. Záznamy byly tehdy v počátcích, takže jejich dodatečná úprava nebyla reálná. Vůdce hovořil živě – buď tedy psychorezonanci – a to na vysoké úrovni – sám ovládal, nebo mu pomáhal někdo v pozadí. Už tenkrát se jeho řeč vedla přes různé mikrofony a zesilovače do reproduktorů, přitom mohl být signál kdekoliv upraven a na řeč Fýrera cosi podprahového namodulováno.
Možná bychom se více než o Hitlera měli zajímat o nenápadné postavy v jeho okolí. Připomenu jasnovidce . Osoba nenápadná, většinou v pozadí. Měl ale na Hitlera takový vliv, až z původně katolické víry přestoupil na pohanskou víru v Prozřetelnost, poslal do koncentračních táborů stovky katolických kněží a nakonec se s jeho souhlasem konaly ve Wehrmachtu i černé satanské mše.
Když bylo později jasné, že plán na ovládnutí světa nevyšel, Hanussen zmizel. Údajně byl zavražděn, ale to není dostatečně doloženo. Hitler se pak ze všemi zbožňovaného Vůdce pomalu měnil ve stárnoucí trosku, která se sice do poslední chvíle držela u moci, ale které už Němci nevěřili. Stále ještě nebylo v Německu radno pochybovat ve vítězství, ale víru už všichni jen hráli. Což by nahrávalo domněnce, že Hitler sám psychorezonanci vůbec neovládal.
Slovní působení psychorezonance má ovšem jednu nevýhodu – či výhodu, podle toho jak se to vezme. Rezonují jen slova, účinná pouze na jazykově shodně vybavené jedince. Ne že by citáty Mao-ce-tunga nemohly zfanatizovat stamiliony lidí, ale nebudou účinkovat na Čecha, který jim nerozumí. Překlad může psychorezonanci tak zdeformovat, až se její účinky úplně ztratí, jak se stalo u českého překladu citátů Mao-ce-tunga. Pozor, to není pravidlo! Překladatel často zdrojový jazyk dobře zná, může psychorezonanci ukryté v textu podlehnout a aniž to sám tuší, přenést ji do výsledného textu. Také se může překladu anebo korektury chopit zdatný psychopredátor a náboj psychorezonance obnovit do té míry, že i budoucí oběti nadšeně hajlují – jak občas vidíme u hodně pitomých Čechů. Mein Kampf je ostatně příklad, že tam bude i něco ne-zvukového, přinejmenším v německém originálu. Vůdci s tím ovšem mohl někdo pomáhat, přinejmenším ve fázi korektury.
Z II. světové války bych vzpomněl i případ polského jasnovidce . O jeho jasnovideckých schopnostech bych se odvážil silně pochybovat. Nedokázal předvídat ani své zatčení ve Waršawě, kdy přišel o pár zubů, a zdá se mi hodně uhozené, aby jasnovidec prchal před Němci do Sovětského svazu ke Stalinovi – to by spíš svědčilo o kruté neznalosti stavu věcí. Za Stalina si nebyl jistý životem nikdo a díky jeho bezohlednosti zahynuli násilnou smrtí i jeho žena a syn! Nicméně se zdá, že to Messingr nechápal jako krok z deště pod okap. Svůj vliv na báťušku Stálina uplatnil a to právě v době, kdy se situace na frontách začala obracet, ačkoliv to ještě nebylo znát. Co tomu dobrodruhovi pomohlo ve vražedném paranoidním prostředí, jaké tehdy v Kremlu panovalo, přežít? Čím starého paranoika Stalina přesvědčil? Jedno je ale jisté, měl tam jednodušší pozici než Hanussen. Nemusel přesvědčovat ruský národ, jen jednoho despotu – a zdá se, že úspěšně.
Když se nad tím zamyslíte, kolik diktátorů skutečně svým národům neomezeně vládlo a dodnes vládne? Spíš se zdá, že ti, kdo vystupují v roli vládců, jen tancují podle cizí píšťalky. Je to ale pochopitelné. Vládcové jsou příliš na očích (a někdy i na mušce), vzpomeňte si na Kennedyho! Všimněme si ale, jak málo se odstraněním i nenáviděných vládců změní. Za každého ihned nastoupí jiný, obvykle ještě horší. Tak je tomu všude na světě, žádná výjimka mě nenapadá. Zůstávají jen šedé eminence v pozadí. Nevidíme je na tribunách ani při dekorování hrdinů ve vojenských táborech. Hrdinové za ně ovšem umírají se stejným nadšením na obou stranách. Člověku je někdy těch pitomečků opásaných semtexem se šrouby až líto, i když dobře víme, že všichni bez výjimek – od pěšáků s primitivními kalašnikovy až po vymydlené a navoněné piloty moderních supersoniků – se ve svém fanatismu nerozpakují zabíjet nevinné ženy a děti.
Éra dinosaurů s mohutnými svaly a zuby minula. Dnešní predátoři ani psychorezonanci nepoužívají tak primitivně jako starořecké Sirény a ruský bohatýr Solověj razbojnik. Nicméně se obávám, že jich je dnes více než kdysi. Rozmnožili se, mají svá teplá místečka a pokud se jen tak mezi sebou škádlí, odnášejí to za ně na obou stranách jen ti pitomečci v uniformách – a taky starci, ženy a děti, značně cynicky nazývané „vedlejší škody“. Jen sami se nikde neukazují. Tak nějak to popisoval Stanislav Lem ve známém románu Eden.
Otázkou je, co s tím můžeme dělat?
Přesně podle slov Stanislava Lema – vláda, která oficiálně neexistuje, se nedá svrhnout. Co nám oficiálně vládne? Jen loutky. Svrhávat je nemá smysl. Můžeme se zabývat jen tím, co na nás působí.
Na tomto místě neočekávejte, že vás naučím tuto černou magii provozovat. Spíš bych vás chtěl naučit – samozřejmě bez záruky – aspoň částečně se jí bránit.
Smutné je, že fanatici dnes všude ve světě mají drtivou většinu. Technické prostředky umožňují zfanatizovat kterýkoliv národ a zpravidla už tomu tak je. Vyspělé národy se fanatizují nenápadněji, a tedy snadněji a účinněji než monotónním předčítáním Koránu. Vezměte si třeba úporný rozvoj hi-fi techniky v nepříliš dávné době. Nač musí zvukový hi-fi řetězec přenášet frekvence nad 20 kHz, když je lidské ucho spolehlivě neslyší? Můžeme jen tušit, že k modulaci něčím jiným než hudbou. Všimněme si, kolik lidí se dává dobrovolně rezonančně ovlivňovat bezdrátovými přístroji – a ještě si je sami přistrkují k hlavě, kde je jejich působení nejsilnější! Kolik lidí se už nedokáže odtrhnout od televizorů, které místo původního účelu – přenosu obrázkové informace – slouží především k mozkové masáži? Všimněme si, jak jejich působením klesá průměrná inteligence celých národů! Nebo snad věříte optimistickým výsledkům IQ-testů v naší televizi? Zejména když víte, jak skvěle v nich dopadli policisté? Pamatujte si: až podle činů poznáte je! A přiznejme si, úspěšnost naší policie je katastrofická! Vodí ji za nos kdekdo a o její zdatnosti si pořád – a právem – můžeme myslet své!
Jediné, co můžeme proti té moci dělat, je nepodporovat ji. Například zásadně fandím odpíračům vojenské služby, bez ohledu na pokrytecko-vlastenecké kydy politiků. Někteří lidé se dnes víceméně intuitivně, ale někdy už přímo programově vyhýbají televizi. Dělají dobře – ale před televizí se neschovají. Jako hrdina jednoho filmu, který chtěl před televizí utéci do hor – až u osamělého tatranského bači narazil – jako auto do betonové zdi – na přenosný televizor. Nemusíme podprahové působení aktivně vyhledávat, ale nemůžeme je ani eliminovat, nanejvýš omezit.
Výhodnější je vypěstovat si vůči podprahovému působení alespoň částečnou imunitu. Člověk má z principu schopnost vnímat víc, než co jeho nedokonalé smysly umožňují. Kdo se hledání pozitivní energie a sledování neurčitých tušení věnuje aktivněji, může dosáhnout vůči zákeřnému podprahovému působení značné odolnosti. I pak je vhodné vyhýbat se špinavým oficiálním kanálům. Samozřejmě tím o něco přijdete – ale upřímně řečeno, většinu komerční zábavy snadno oželíte, tím spíš, když víte, že vám vezme víc než vám může dát.
Citlivější jedinci zachycují smýšlení svých blízkých na značnou vzdálenost. Nečekejte ale slovní vyjádření myšlenek, není to mobilní telefon. Spíš jde o pocity – touhy, smutku, radosti. Někdy jen ve značně extrémních chvílích – dobře je to známé v okamžiku smrti blízké osoby – ale vnímat se dají i slabší podněty. Najděte si ve svém okolí spřízněnou duši – a zkuste to.
Každý takový krok si ale musíte pořádně rozmyslet. Podprahové ovlivňování je velice rozšířené. Všude nám hrozí pád z deště pod okap, z bláta do louže, či jak říkali staří Řekové – uhýbáš-li Scylle, padneš do chřtánu Charybdy. Příliš často zapomínáme, že se o nás neustále přetahují konkurenční bandy psychopredátorů. Myslíte si, že podprahovým útokům komerce uniknete tím, že podlehnete jiným, jen trochu starším, které na vás číhají na všech stranách? Pomůže vám snad uniknout z komerčního šílenství přímo do otevřené náruče (či spíše zubaté tlamy) buddhismu či islámu? Pamatujte – čím jsou náboženství starší, tím mají propracovanější metody podprahového působení. Nové nebezpečné sekty jako dianetika jsou zase lépe technicky vybavené. Největší chybou je proto spoléhat se na pracně pěstovanou imunitu a nedejbože na přirozenou odolnost. Nemusí to stačit!
Při každém pokusu o vybřednutí z bažiny psychorezonančního působení má být prvním pravidlem rozumová úvaha. Ne že by sama o sobě pomáhala, ale jakmile po vás někdo žádá, abyste něčemu je nejvyšší čas zařadit zpátečku. To už je lépe na sebe vhodně působit provozováním vlastní hudby nebo jinými koníčky. Pak aspoň víte, co na vás působí. Vysmívaná česká chalupářská mánie je v podstatě uvědomělý či neuvědomělý pokus uniknout komerci a politice a může mít i úspěch – pokud na chalupě od rána do večera nesedíte u televize a potom nestojíte trapné fronty u Mountfielda, jen abyste sehnali něco, co vlastně nepotřebujete. O to totiž jde! Obzvlášť si dávejte pozor na skupinová hobby. Často velice účinně zneužívají hudbu – a nejen ke komerci! Kolik politických stran i spolků zahajuje své schůze hromadným zpěvem podezřelých náboženských písní, národními hymnami, či internacionálou? Myslíte si ale, že osamělý poustevník je méně nebezpečný? Naopak! Až vás začne nabádat k měli byste – no, přinejmenším zpozornět, pokud už není pozdě!
Co si myslíte o lidech, které spatříte na ulici či v tramvaji s drátky čouhajícími z uší? Můžete je litovat? Většinou ano, bývají to beznadějné oběti komerce, ale – nemůžete to tvrdit s určitostí. Mohou se tím naopak bránit. Nedoporučuje se ale navazovat s nimi rozhovor, při vyrušení mohou jednat zmateně až agresivně. Máte-li citlivý sluch, zkuste se (ale opatrně!) do jejich hudby zaposlouchat. Z dálky to není tak nebezpečné, sluchátka soustřeďují účinky na toho, kdo je má nasazené a navíc půjde o krátké působení. Když mají nastavenou nízkou hlasitost a poznáte Beethovena či Mozarta, používají to spíš pozitivně. I kdyby totiž bylo na té staré hudbě něco nabaleného, je to dávno vyčichlé a neškodné, nebo je to alespoň menší zlo než ostatní zvuky kolem. Když ale na dálku rozpoznáte převahu rytmiky nad melodií, případně melodie úplně chybí a slyšíte jen řev podobný skandovaným projevům Lenina nebo Fýrera, případně vám to připomene úderné básně Majakovského – odstupte raději o krok dál. Nač čertu podávat prst?
Jak se tak na vás dívám, některým se už klíží oči, hlavička se klimbá a sotva se udrží – to bude asi následek včerejšího večera, že? No, nebojte se, já už vás dlouho zdržovat nebudu...
...na tomto místě jsem dospěl k názoru, že mě už nikdo pozorně nesleduje. Převedl jsem tedy řeč na možnosti vnějšího ovlivňování pozemské civilizace civilizací jinou, například Zuazru nebo Tefiry. Kdo si to z přednášky pamatuje a pošle mi mail, tuto vystřiženou část mu pošlu. (Poznámka: od roku 2003 nikdo nereagoval, předpokládám, že byli v transu všichni).
Na závěr bych vám chtěl říci už jen jedno:
PROBUĎTE SE – a ZAPOMEŇTE!
A kdo si teď vzpomene na jména civilizací, o kterých jsem před okamžikem mluvil, může být o něco klidnější – má už zřejmě vůči podprahovému působení aspoň částečnou odolnost.
Děkuji vám za (výjimečně velice vítanou!) nepozornost.
© V.Semerád, Festival Fantazie 2003 Chotěboř
|
|
|
Domů
Statistiky
11.08.2021 23:07